Petřík
Petřík se narodil před deseti lety jako zdravé a veselé dítě. Kolem osmého měsíce věku začali rodiče pozorovat jisté odchylky, Petřík měl své rituály, nenavazoval oční kontakt, přidaly se záchvaty zlosti a úzkosti. Po speciální školce, speciální škola, po škole úžasný stacionář, rodiče Petříka stále hledají cestu a věří.
V roce 2006 se nám s manželem narodil doslova vymodlený a zdravý chlapeček, Petřík. Bylo to výstavní, veselé a naprosto zdravé, prospívající dítě. Petřík se vyvíjel jako jiné děti. Byl větší a baculatější dítě, a tak jsme pozdější stání a první krůčky přisuzovali právě tomu. Kolem osmého měsíce věku jsem začala pozorovat jisté odchylky, například, že nereaguje na své jméno, nenavazuje oční kontakt ani s námi rodiči, ani s nikým jiným, jeho hry začínají být velmi podobné, rituální. Po domluvě s dětskou lékařkou jsme absolvovali vyšetření sluchu. Výsledek vyšetření, které jsme pro Petříkovu odlišnost a obrovské problémy museli absolvovat v celkové narkóze, byl negativní. Po něm následovala celá řada dalších vyšetření, u psychologa, neurologa, psychiatra. Začalo se mluvit o možnosti, že Petřík trpí autismem.
Nakonec jsme souhlasili s diagnostickým vyšetřením na psychiatrické klinice v Praze Motole, abychom se dopátrali se, co se s Péťou vlastně děje. Petřík zůstal v Motole s tatínkem a po týdnu odjížděli s diagnózou dětský autismus.
Následovala další a další vyšetření, bylo jich tolik, že už si na mnohá ani nemohu vzpomenout. Vím jen, že jsme procházeli neskutečnými těžkostmi, stresy, pocity obviňování a otázek proč!?
Všechna vyšetření potvrzovala diagnózu a přidávaly se k ní diagnózy další - ADHD, hyperkynetický syndrom, těžká mentální retardace. Přes všechna naše přesvědčení jsme byli nuceni začít podávat i psychiatrické léky a hledali způsob, jak Petříka dostat do takové formy, aby mohl aspoň na pár hodin denně navštěvovat školku. Všechny mateřské školky v okolí se k nám otočily zády, všude jsme se dozvídali různé důvody, proč to nejde. Byli jsme naprosto zoufalí, vyčerpaní a bezmocní. V té době Petřík nespal ani v noci, trval na rituálech, např. přehrávání jednoho stejného filmu nonstop. Nikdo k nám nesměl, nikam jsme nemohli. Míval záchvaty ze zvuku zvonku, vrtačky, mixéru, lidského smíchu, pláče. Vyhledával rituály a sebemenší odchylky způsobovaly obrovské záchvaty zlosti, úzkosti, sebepoškozování.
Když už se mi zdálo, že nemohu dál, poznala jsem lásku Boží. Bůh mi ukázal, že v životě budou různé těžkosti, ale že On bude se mnou a spolu s Ním je překonáme.
Našla jsem mateřskou školu v jiném městě a bez váhání jsme se přestěhovali. Tam se Petřík postupně začlenil do kolektivu 4 dětí s kombinovaným postižením a začalo se svítat na lepší dny. Začali jsme žít s důvěrou k Bohu a věděli, že ať se bude dít cokoliv, nejsme na to sami. Roky šly dál a Petřík nastoupil do školy ve stejné budově, kde se postupně musel přidat asistent pedagoga a poté i osobní asistentka, jelikož s věkem přibývaly záchvaty a Péta byl čím dál obtížněji zvladatelný. I tady nám pomohl Bůh a sehnala jsem peníze na placení asistentky, celých 70 tisíc ročně.
Okolo jeho desátých narozenin začal zlom. Dodnes nevím, zda jeho nebo školy, ale přišly takové těžkosti, že jsme museli s manželem znovu shánět jiné zařízení. Podařilo se a Petřík navštěvuje úžasný stacionář, kde ho vozím, celkem 76km denně a děkuji Bohu, že mi dal sílu řídit po 25 letech auto, odvahu a naději, že projdeme každou zkouškou vítězně.
Tento náš příběh je jen osnovou k tomu příběhu, který prožíváme každý den. Jsou to nekonečné hodiny slz, odříkání, trpělivosti, ale pak i radosti a vděčnosti, protože ovoce dozrává a všechno, co z hloubi srdce a z víry očekáváme a věříme tomu, se začne naplňovat. Nebudu tu psát o pádech, budu tu psát o vstávání a napřímených stezkách, které nám každému připravil Stvořitel. Pokud půjdeme po nich, nemůžeme zabloudit.
S láskou všem maminka Petříka Soňa
